Na kole z Dolních Vilémovic do Londýna
Proč jeduPrvotní myšlenkou bylo prostě někam vyrazit. Třeba ani ne moc daleko. Jenže když se mi to rozleželo v hlavě, řekl jsem si, že bych mohl svou cestou někomu pomoct a zároveň se věnovat svému největšímu koníčku – novinařině. A tak vznikla trochu bláznivá myšlenka... Ale ne, nepředbíhejme.
Během studií na vysoké škole jsme s kamarády několikrát vyjeli na kolech do Rakouska, zkusili Podunajskou stezku nebo cyklostezky kolem Neziderského jezera. Bylo to fajn, moc to nestálo (což je pro studenty to hlavní), viděli jsme krásná místa a poznávali prima lidi.
S diplomy v kapsách a nástupem do zaměstnání se zlepšila naše finanční situace. V té době výrazně klesly ceny letenek, takže zatímco na kola schovaná ve sklepích se usazoval prach, my poznávali Evropu, ale i zámoří. Opět to bylo fajn, opět jsme viděli krásná místa, opět jsme poznávali prima lidi a někdy i jiné kultury.
Ale ať už jsme jezdili do zahraničí na kole, nebo letecky, jedno měly tyto cesty (alespoň pro mě) společné – vždy jsme se snažili navštívit místa, o nichž jsme se učili v zeměpisu nebo jsme o nich četli v nějakých cestovatelských časopisech, a vždy jsme putovali za historií. Zeměpis a dějepis byly jedny z mých nejoblíbenějších předmětů, vždy mě bavilo číst v mapách a vždy jsem si s chutí přečetl populárně-naučný článek týkající se nějaké historické události. Je to jen můj názor a nemusíte se mnou souhlasit, ale domnívám se, že člověk, který si čte v novinách zprávy o určitém státu, a přitom nemá znalosti o jeho místopisu a dějinách, porozumí danému problému mnohem hůře než člověk, který se o tomto státu má alespoň všeobecné znalosti. Protože historie, hlavně ta nedávná, vždy ovlivňovala i přítomnost.
Co by bylo, kdyby...
Historií je také druhá světová válka. Nicméně i po téměř sedmdesáti letech stále narážíme na její důsledky. Po jejím konci se svět de facto rozdělil na dva tábory, přičemž Československo bylo bohužel v tom východním, což se dosud projevuje například v mentalitě našich občanů či ekonomické situaci země. Nemusíme se ale pouštět do rozsáhlých polemik, co by bylo, kdyby Jaltská konference dopadla jinak. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a zjistíme, že druhá světová válka nenávratně změnila i demografickou podobu naší země. Nemusíme chodit do Sudet, odkud zmizelo německé obyvatelstvo. Jako třebíčský patriot jsem pyšný na naše židovské město. Židovské se mu říká proto, že před válkou zde žily tři stovky židovských obyvatel. Bohužel, po válce se jich do Třebíče vrátilo jen deset a dnes v Třebíči nežije žádný. Stejně tak v nedaleké Jihlavě, která byla až do konce války prakticky zcela německá, už Němce také až na výjimky nenajdete. Mnohokrát jsem se zamýšlel, co by bylo, kdyby válka nebyla – chodil bych do školy s židovskými dětmi? Navštěvoval bych je při cestě za svými prarodiči, kteří žili na Podklášteří nad židovskou čtvrtí? Nebo by přišla nějaká jiná pohroma, která by zapříčinila, že by židovští obyvatelé museli Třebíč i tak opustit? To nikdo neví.
Co by bylo, kdyby... Totéž si můžeme říkat i o činu, který provedli dva hrdinové (jimž pomáhaly desítky dalších) 27. května 1942. Co by bylo, kdyby Jan Kubiš a Jozef Gabčík ten den nespáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha? Anebo co kdyby ho spáchali, ale Heydrich by následky atentátu přežil? Někdo by mohl říct – nebylo by vypálení Lidic a Ležáků, nebylo by heydrichiády. Ale taky se můžeme ptát – byli bychom zde vůbec ještě? Realizoval by Heydrich své šílené plány, v nichž Češi neměli v české kotlině již své místo? A kdyby k atentátu nedošlo, nacisti přesto válku prohráli, vypadalo by Československo tak, jak ho známe, nebo by bylo okleštěno o Sudety? Vždyť přímým důsledkem atentátu byla okamžitá anulace Mnichovské dohody ze strany Velké Británie a následně i Francie.
Chci, aby památník Jana Kubiše byl opravdu důstojný
Plukovník in memoriam Jan Kubiš se narodil ve vesničce Dolní Vilémovice, která se nachází jen asi deset kilometrů jižně od Třebíče. Kaplička, dvoutřídní škola a mateřská školka, hasičské sdružení, Klub žen... Tím jako kdyby vypadla z oka tisícům jiných, které známe z cest po republice. Ale i v takové malé vesničce se mohou narodit hrdinové, kteří dovedou za svou vlast a svobodu položit největší oběť.
Jan Kubiš bezesporu hrdinou byl, jeho čin je i v cizině považován za jednu z nejodvážnějších misí 2. světové války, a proto si zaslouží důstojný pomník. V budově obecního úřadu v Dolních Vilémovicích je sice jeho expozice, ale obec by chtěla zrekonstruovat jeho rodný dům, kde až do svého odchodu do zahraničí bydlel a odkud nacisté odvezli jeho příbuzné do koncentračních táborů. Expozice by byla umístěna zde a dnes zchátralý domek by po opravách vypadal tak, aby lákal milovníky historie, kteří chtějí uctít památku Jana Kubiše.
Na svou cestu se vydávám proto, abych upozornil na sbírku, kterou obec Dolní Vilémovice pořádá na dostavbu Kubišova domu. Mým cílem je Porchester Gate v Londýně, kde nedávno velvyslanec ČR v Británii, Jeho Excelence Michael Žantovský, odhalil pamětní desku, která připomíná, že právě zde vypracovala naše exilová vojenská zpravodajská služba operaci Anthropoid, jejímž cílem byla Heydrichova likvidace.
A tak se vlastně dostávám na začátek této úvahy. Abych na sbírku upozornil, bylo třeba přijít s nějakou netradiční myšlenkou, která by zaujala i média. Napadlo mě tedy oprášit kolo a vydat se na něm do Londýna. Když jsem s tímto nápadem seznámil starostku Dolních Vilémovic, paní Jitku Boučkovou, nadšeně souhlasila. Bez pořádné publicity by ale byl cíl této myšlenky splněn jen z poloviny. Sice bych se projel, ale Dolním Vilémovicím by to moc nepomohlo – nikdo by o tom totiž nevěděl. A tak během své cesty budu posílat reportže regionální televizní stanici R1 Jih (vysílá každý všední den mezi 17.30 až 18.00 na Prima Love z vysílače Javořice), jež je bude publikovat vždy jednou týdně. Tímto moc děkuji šéfredaktorce "er jedničky" Martině Svobodové, kte
Tip: nejlepší výběr dovolených 2024
Napište (nechte si napsat) recenzi. Hodnocení a kritika webu Web-Recenze.cz | Reklama zde