V referendu se obvykle nehlasuje o osobách, tím se referendum liší od voleb, někdy však autoritativní vůdce státu využije referenda k legitimizaci své moci (schválení převratu, prodloužení funkčního období; k tomu přistoupili nejnověji např. vládci některých zemí Střední Asie).
V mnoha demokraciích jsou taková rozhodnutí pro volené reprezentanty a státní správu závazná a právo na referendum je zakotveno v ústavě. Příkladem je Švýcarsko a Lichtenštejnsko (od roku 1848), ale i (v různě vyvinuté podobě) většina států USA, částečně Irsko, všechny spolkové země Německa (například v Bavorsku od roku 1995, v prvním desetiletí 835 referend, 1371 iniciativ) nebo Itálie. Základní otázky jsou podřízeny rozhodnutí občanů v povinném referendu. Zatímco rozhodnutí v jiných záležitostech jsou předmětem fakultativního referenda, které je vyvoláno závaznou občanskou iniciativou. Např. referenda o schválení tzv. ústavy EU se v té či oné formě konaly v řadě členských zemí EU, přičemž občané Francie a Nizozemska v létě 2005 její návrh odmítli, čímž její ratifikace skončila.
V jiných zemích „referenda“ v podstatě pouze zjišťují veřejné mínění. Tato nezávazná forma se dnes označuje jako plebiscit. Výsledky takových plebiscitů nejsou pro politickou reprezentaci závazné, ovšem jejich ignorování je obvykle politicky nepřijatelné.