V roce 1998, politický aktivista Mark Kasky, obvinil Nike z toho, že lže svým zákazníkům, když v dopise v novinách San Francisco Examiner ujišťovala všechny, že dělníci této korporace po světě se mohou těšit základních pracovních práv (jako minimální mzda, zdravotní a bezpečnostní směrnice a rovné možnosti zaměstnání). Kasky věděl, že v tomto případě to nebyla pravda – audit v roce 1996 odhalil, že například dělníci ve Vietnamu byli rutinně vystaveni chemikáliím způsobujícím rakovinu, které ve Spojených státech byly nezákonné. Další studie, kterou sama Nike zaplatila, nalezla „důkazy fyzického a slovního zneužívání a sexuálního harašení v devíti svých továrnách v Indonésii.“ Po zjištění, že on a další tisíce zákazníků Nike byli obelháni a kupovali od ní zboží na základě lživých předpokladů, dostal Kasky korporaci Nike k soudu. A v roce 2002 Kasky svůj případ vyhrál, předtím, než vrchní kalifornský soud, který řekl, že Nike vskutku porušila zákony (jako je nekalá soutěž a lživá reklama). Nike se ale odvolala, vzala případ k Nejvyššímu soudu a ten v roce 2003 souhlasil se slyšením. Nike tvrdila, že coby korporátní osoba měla nárok na svobodu projevu, která (v tomto případě) znamenala i svobodu lhát. Opírala se o precedens Southern Pacific Railroad versus kraj Santa Clara z roku 1886, ve kterém jistý John Chandler Bancroft Davis přidal korporacím status osoby. Kaskyho právník ale vystoupil s detailním rozborem tohoto případu a argumentoval, že Nejvyšší soud tehdy nikdy nevyřkl, že by korporace byly osoby, a výše zmíněný precedens je mylně chápán. Předsedající soudce Nejvyššího soudu, William Ranquist, po vyslechnnutí této argumentace tento soudní spor rozpustil, v podstatě řka, že ke slyšení tohoto případu vůbec nemělo dojít. Rozhodnutí soudu nižší instance nabylo právní moci, Nike prohrála tento případ, vyrovnala s Kaskym, souhlasíc, že daruje sedmimístné sumy na pomoc pracovníkům v textilu na celém světě. Logo