Úřad práce je nástrojem státního aparátu jak pomoci uchazečům hledajícím práci a zároveň firmám hledajícím zaměstnance se vzájemně dohodnout. Dá se tedy říci, že úřad práce je zprostředkovatelem na trhu práce, který provozuje stát jako službu občanům a firmám. Otázka je komu úřad práce více pomáhá. Uchazeči se registrují na úřad práce z důvodu přiznání sociální podpory a také hledání nového místa či rekvalifikace. Firmy mají povinnost oznamovat volné nabídky na úřad práce, ke kterému místně spadají. V řadě případů tuto povinnost vůči úřadu práce ale splní až v okamžiku, kdy je na danou pozici vybrán nový zaměstnanec. Uchazeči z úřadu práce a zaměstnanci úřadu práce tak ztrácejí čas zbytečně. Proč a jak tato praktika vznikla? V době, kdy byl nedostatek uchazečů o práci, byla drtivá většina uchazečů schopna si novou práci najít sama. Úřad práce se pak stal „skládkou“ uchazečů, kteří ani v dobách velké poptávky po zaměstnancích nepřesvědčili zaměstnavatele u pohovoru, že jsou schopni práci vykonávat. Běžná praktika byla a ještě stále je, že uchazeč, který jde do firmy o práci skutečně zájem nemá a pouze potřebuje potvrzení o účasti na pohovoru z firmy pro úřad práce, aby nepřišel o sociální podporu. Vystupování těchto uchazečů a způsob jakým vedou pohovor vedl k tomu, že řada firem jim dá potvrzení pro úřad práce „mezi dveřmi“ a zbytečně s nimi neztrácí čas. Tito uchazeči udělali úřadu práce špatnou reputaci a proto dnes v době přetlaku uchazečů na trhu práce brát uchazeče z úřadu práce přijde řadě firem jako nesmyslné. Svou povinnost tedy splní zveřejněním, ale v okamžiku kdy využili jiné možnosti hledání zaměstnanců (portály práce, databáze životopisů) a nového zaměstnance již mají. Uchazeč, která tvrdí „Hledám práci přes úřad práce“ je pak považován za nekvalitního a předem se s ním nepočítá. Za tuto vzniklou situaci, která vznikla historicky úřady práce nemohou. Mohou za ni lidé, kteří úřad práce využívají pouze k získání sociálních dávek a nikoliv hledání práce.