To je sice pravda, ale jak „máme chtít“, když je naše vůle již oslabená anebo zkrátka chybí? Vůle není ani instinkt nebo emoce; vůle stojí nad veškerými psychickými pochody a je jedinečná, je vyjádřením naší svobody rozhodování. Vůle, snaha o dosažení jakéhokoliv cíle, se probouzí a dosahuje vysoké intenzity v krizových situacích, kdy se nám jedná o mnoho. Vůle je v takových situacích motivována instinkty, které ale přitom sama ovládá a modifikuje.
Jiný aspekt má ovšem vůle v našem každodenním životě, kdy záleží na ní, jak se nám daří, a zda jsme schopni uvést a prosadit do života své záměry. Vůle ovládá pudy a odklání naši podmíněnou závislost na nich. Pokud je naše vůle slabá či paralyzovaná, mohou nás lehce naše pudy nevědomě ovládnout. Tím ztrácíme na individualitě, naše osobnost se rozplývá v druhých a stáváme se hříčkou vnějších faktorů a událostí.
Vůle vždy ví o cíli, jinak by neplnila svoji funkci. Slabá vůle bývá příčinou našich nesprávných rozhodnutí a stojí za neschopností zbavit se špatných životních návyků. Je zcela normální, že křivka intenzity naší vůle stoupá a klesá; problém nastává tehdy, když se křivka dlouhodobě nemůže dostat z pozice na nízkém bodě opět nahoru. Příčiny jsou různé, a stává se často, že o nich nemusíme ani vědomě vědět, tj. uvědomit si je a pojmenovat. Pokud nedojde nejprve k jejich odstranění, ono „musíte chtít“ vyzní jako prázdná fráze.