Když někdo nerespektuje vlastnictví věcí, jeho vlastní jmění a majetek jsou ohroženy. Když někdo z nějakého důvodu není schopen získat majetek čestně, může se chovat jako by stejně nikdo nic nevlastnil. Nezkoušejte ale ukrást jeho boty! Zloděj vnáší do okolí záhady: co se stalo s tímhle, co se stalo s tamtím? Potíže, které zloděj způsobil, jsou mnohem větší než cena ukradených věcí.
Obklopeni reklamou na žádoucí věci, rozerváni neschopností udělat něco, co by bylo dostatečně cenné, aby tím získali nějaký majetek, nebo jednoduše hnáni nějakým impulsem, věří lidé, kteří kradou, že tím získali za málo hodně. Ale právě v tom je potíž: náklady. Skutečná cena, kterou zloději zaplatili, je nesmírně vysoká. Největší zloději v dějinách zaplatili za svůj lup tím, že strávili život v bídných skrýších a vězeních — okamžiky „dobrého života“ byly velmi řídké. Žádné sebevětší množství ukradených cenných věcí se nevyplatí v poměru k tak strašnému osudu.
Ukradené věci klesají mohutně v ceně: musí být schovány a jsou stálým ohrožením svobody. Dokonce i v komunistických zemích jsou zloději dáváni do vězení.
Ten, kdo krade, v podstatě přiznává, že není schopen zvládnout to čestně nebo že má sklon k duševní chorobě. Zeptejte se zloděje, co z toho se ho týká: je to buď to či ono.
Cestou ke štěstí není možno jít s ukradenými věcmi.
Část textu z knihy Cesta ke štěstí – soubor morálních pravidel od L. Ron Hubbarda