Vždy když se snažím použít veřejné toalety nemohu se vymočit! Nezáleží na tom jak nutě potřebuji jít, nic nepomůže pokud nejsem doma. Mohu močit, jen když jsem doma sám, žádný problém. Ale když jdu za sportem, jsem u někoho na návštěvě, nebo kdekoliv, nebo dokonce když jsem doma a odejde návštěva, nemohu se vymočit. S tímto velice nepříjemným problémem nemohu nic dělat a výrazně zasahuje do mého života! Toto je několik výpovědí lidí, kteří mají osobní zkušenosti se syndromem stydlivého měchýře.
Na rozdíl od fyziologických podmínek (zánět prostaty), které blokují proud moči, paruréza je psychologická porucha, která postihuje močový systém. Přesněji, paruréza (typ sociální fobie postihující člověka) je ostych a obava být prohlížený nebo kritizovaný ostatními při močení na veřejných toaletách. Psychologický konflikt, který vytváří tato konkrétní forma sociální fobie, je vyjádřen skrze fyzický symptom nebýt schopen se vymočit vždy když si postižená osoba přeje. Jedním z prvních kroků v procesu uzdravení je změna myšlení postižené osoby, aby dále nepovažovala močení na veřejnosti jako nějaký problém. Je to nezbytná funkce těla, kterou potřebují všichni vykonávat a není zde žádný důvod k obavě ze způsobu jakým tuto potřebu vykonáváme. Není zde žádná podmínka resp. požadavek, že by to mělo být dostatečně rychlé, dostatečně hlasité nebo dostatečně „perfektní“.
Zkušenosti s parurézou se liší poněkud člověk od člověka; avšak určité obecné znaky jsou u všech stejné. Tak zaprvé, paruréza se projevuje zejména při využívání veřejných toalet, ale může se projevit i při návštěvě WC u přátel nebo příbuzných nebo dokonce doma, když je přítomna návštěva nebo když rodinný příslušník čeká na osobu takto postiženou. Typicky, postižená osoba považuje za jediné bezpečné místo, kde je se schopná vymočit toaletu u ní doma.
Zadruhé, závažnost postižení parurézou od mírného stupně (kdy postižená osoba může močit na veřejných toaletách jen za určitých podmínek) až po vysoký stupeň (kdy postižená osoba je schopna se vyprázdnit pouze když je sama doma). Tudíž stupeň postižení parurézou. Člověk který musel dříve i nyní čekat určitou dobu než může začít močit ještě není paruretik. Paruréza je dlouhodobý jev charakteristický nepřiměřenou váhavostí nebo nemožností se vymočit. Tento problém způsobuje také úzkost z každodenních aktivit jako cestování, chození do společnosti, ježdění na služební cesty, a výrazně zasahuje do normálního průběhu těchto aktivit u postižené osoby. Důsledkem je často sociální izolace a negativní působení na psychiku postižené osoby.
Zatřetí, většina paruretiků popisuje potřebu určité úrovně osobní pohody, aby byli schopni se vymočit a to nehledě na to zda na veřejných toaletách nebo doma. V jednotlivých situacích byla řada negativních faktorů, které postižené osobě znemožnily se vymočit, jako hluk, zápach, nedostatek očividného soukromí nebo hovořící lidé na toaletách.